Přátelství,  životní příběhy

Z oka do oka

To není rozhovor mezi čtyřma očima, ale článek který napsala Lucie Fialková pro oko. časopis Oko. Tento časopis vydává Tyflocentrum Liberec, se kterým úzce spolupracuji.

Zde slíbený článek

Z OKA do OKA

Článek č. 3: Rozhovor s Láďou Kubečkem

Milé čtenářky, milí čtenáři cyklu Z OKA do OKA,

dnes Vám přináším obohacující rozhovor s panem Láďou Kubečkem, kterého již někteří znáte z únorové on-line besedy, kterou pořádalo liberecké TyfloCentrum. Kdo jste byli při tom, si jistě vzpomínáte na Láďovo poutavé vyprávění o jeho osobním a pracovním životě, o vzestupech a pádech.  Nyní pracuje jako asistent ombudsmana firmy Emerge, která si udržuje podíl více než 50 % zaměstnanců zdravotním postižením. 

Zavolala jsem Láďovi a přednesla mu svou vizi budoucího článku. Líbilo se mu to a na oplátku mi poslal odkaz na rozhovor, který s ním provedl pan Karel Giebisch. Nechtěla jsem se pokládat stejné otázky. Zaujalo mě především to, o čem se v rozhovoru dál nerozepsali. Tušila jsem, že se dají z Ládi vydolovat zajímavé informace. Podnítilo to mou ženskou zvědavost.

V rozhovoru pro pana Giebische říkáte:

Mám rád překonávání překážek, a to nejen v oblasti techniky, ale i v možnostech posouvání hranic, jak ve vztazích, tak v životě vůbec.

Bylo to tak vždy? Celý život se pohybujete mezi lidmi s hendikepem, ale také mezi zdravými. Narodil jste se jako nevidomý a jste také téměř hluchý. Jak jste to vnímal jako malé citlivé dítě? 

Velkou část dětství jsem vyrůstal v internátní škole pro nevidomé a slabozraké v Praze. Ve čtyřech letech mě odloučili od milující rodiny a umístili do poněkud nepřátelského prostředí. Vnímal jsem to jako strašnou křivdu, byl jsem osamělý a nešťastný. Všichni nováčci na tom byli stejně, chybělo nám pomazlení, pohlazení, vlídné konejšivé slovo. Několik dní jsem probrečel. V tehdejší době převládala na těchto školách sparťanská, neosobní výchova, devastující citlivou dětskou duši. 

Jsem otřesena a tajím slzy. Láďa vypráví dál a já hltám každé jeho slovo: Dnes vím, že jsem se i díky tomu brzy osamostatnil. Probudila se ve mně touha překonat každou překážku. A když jsem se jednou měsíčně na víkend, nebo na prázdniny vrátil domů, byl to opravdový ráj. Měl jsem kolem sebe zdravé kamarády z vesnice, kteří drželi pohromadě, byli bezstarostní a šťastní. To byl život, po kterém jsem toužil. S chlapci jsme lezli po stromech a podnikali dobrodružné výlety. Holky si mě vychovaly k obrazu svému. Nosil jsem jim kytky a hodně jsme se tomu smáli, neboť jsem utrhl, co mi přišlo pod ruku. Moc je bavilo hrát si se mnou na slepou bábu. 

Jasně, to jste fakt nepodváděl. Smějeme se.

Maminka mě učila vytrvalosti, odpovědnosti a samostatnosti. Dnes jsem jí nesmírně vděčný, byla mi obrovským příkladem. Neměla to vůbec lehké, byla na mě a mladší sestru hodně sama, taťka dost cestoval. Taťka mi rád vštěpoval, že jak si kdo ustele, tak si taky lehne. Občas jsem ho za to neměl rád, ale i to mě posunulo. Vše, co mi přišlo do cesty, byla buď výzva a zkušenost. Kolikrát jsem chtěl něco vzdát, ale nakonec jsem v sobě našel sílu vytrvat. Věděl jsem, že bych se nemohl podívat sám sobě do očí. 

Láďo, pečovat o dítě s kombinovaným postižením musí být složité. Víte, jaké to bylo pro Vaše nejbližší? Jaká byla domácí atmosféra? Pomáhali Vám, opečovávali Vás a chránili, nebo už odmalička podporovali v překonávání překážek?

Opečovávali, ale rozhodně moc nechránili, za ruku mě nikdo nevodil. Rodiče mi byli dobrými životními průvodci. Vedli mě k přirozené integraci do společnosti, proto dnes nerad slyším, že něco nejde jen proto, že nevidím a špatně slyším. Hlavně díky nim a životu na intru jsem se naučil překážky překonávat. Také prarodiče mě hodně naučili a inspirovali mě.

Mamka si mě tenkrát chtěla nechat doma, ale tehdejší režim to neumožnil. O to víc se mi snažila dát to nejlepší, co v té chvíli mohla, přestože sama občas propadla beznaději. Často jsem ji slyšel plakat, když ke mně v noci přišla a pozorovala mě. Cítil jsem její přítomnost. Ona to dodnes neví, myslela si, že jsem spal. Cítil jsem její smutek. Přesto mi dávala lásku, víru, naději, i když sama mnohdy pochybovala. 

Taťka ze mě chtěl vychovat praktického člověka.  Hrabal jsem seno nebo šmirgloval zábradlí. Pomáhal jsem kolem králíků a slepic. Honil mě do domácích prací, byť jsem se tomu vzpouzel. 

Naši mě učili, abych si poradil za všech okolností. Cítil jsem jejich lásku. Hlavně maminka mi hodně vynahrazovala, že nemůžeme být spolu. 

To muselo být hrozně těžké… Obdivuji Vaši maminku a musím říct, že jako matka dokážu cítit bolest, kterou musela cítit ona.

To byla složitá doba, povzdechl si Láďa. 

Se sestrou máme vřelý vztah, ale žijeme si každý po svém. Byl jsem pro ni víkendový a prázdninový bratr.

Strejdové a tety věděli, že jsem, ale moc mě nebrali. Moc si nevěděli rady s mou vytrvalostí a houževnatostí. Bratranci ale byli a jsou naprosto v pohodě.

Jednoho dne, bylo mi 13 let, jsem přijel ze školy domů a zjistil, že se naši rozešli. Dětství se mi náhle zhroutilo. 

Šel jsem bydlet s taťkou, i když mě a sestru chtěla mamka. Uvěřil jsem tenkrát mylné informaci, že mamka je viníkem a nenáviděl ji. Těžce to nesla. Taťka si pak našel o dost mladší ženu, pro kterou jsem byl jen přítěží. Macecha jako z pohádky! 

O rok později jsem utekl k babičce a dědovi, neboť soužití s macechou prostě nešlo. Dospělosti jsem dosáhl tady, za rodiči jsem chodil na návštěvu. V té době jsem zjistil skutečné okolnosti vedoucí k rozchodu rodičů, pochopil mamku a znovu jsme k sobě našli cestu. Dnes vím, že ve vztahu jsou dva a dlouhodobě nemůže táhnout za provaz jen jeden.

Položil jste si otázku: Proč zrovna já? Znáte odpověď?

Ano, mnohokrát. Záviděl jsem lidem zdánlivě spokojený život, když na vše měli odpověď a vše v jejich životech se zdálo být urovnané. Záviděl jsem jim také finanční zabezpečení. Dnes vím, že si všichni vybíráme zkušenosti, které chceme prožít. To jsem pochopil až na své duchovní cestě. Ale než jsem to pochopil, musel jsem poznat sám sebe a vytáhnout občas nějakého démona ze skříně. Strach dělá velké oči, prožil jsem ho několikrát. Paralyzuje a snaží se namluvit, že to nezvládneme. Když se mu postavíme, ztrácí na síle. Tohle pochopit mi dlouho trvalo. Taky jsem se naučil nebát se mluvit pravdu a zároveň mít odvahu a pokoru přijímat pravdu od druhých. Bez pokory život není tou správnou lekcí. Pády, které bez pokory přicházejí, jsou tvrdé a bolavé. Naučil jsem se znát sám sebe – své klady i zápory, strachy a neúspěchy. Třeba v podnikání, hlavně na začátku, jsem prošel mnoha neúspěchy, ale vyučily a vážím si jich. Není nutné se bát, neboť když se vydáme na cestu, život nám pošle lidi – pomocníky, díky kterým to smíme pochopit. Naše škoda, když nechápeme a jdeme za svým egem, ne za srdcem. Velmi brzy poznáme, že něco není v pořádku. V našich životech se nic neděje náhodou, nic není bezúčelné.

Ano, zcela souhlasím, dodávám uznale.

Je dobré naučit se vnímat situace, které nám do života přicházejí. A pak poznáme, že vše mělo smysl, který se nám může vyjevit i mnohem později. Každá zkušenost se jednou zúročí. A nebojme se i sami sobě zasmát. Takže, jsem na tom tak, jak jsem, protože jsem si to jednoduše na začátku své cesty vybral.

Před mnoha lety jsem potkal mystika se schopností číst v minulých životech. Ptal jsem se, proč jsem nevidomý a skoro hluchý. Dlouho se díval, cítil jsem jeho duchovní zrak a pak mi řekl, že odpovědí mi bude život sám, neboť mi to zjeví má duše sama. A měl pravdu. Asi za rok poté jsem to pochopil díky ženě, o které jsem byl bláhově přesvědčený, že je ta pravá. V jedné intimní chvíli spustila: „Můžeš mi říct, jak vlastně můžeš takhle žít? Nesnesu pomyšlení, že člověk jako ty se musí takhle se životem prát, je mi tě líto.“ Rázem jsem prozřel. Později se z ní vyklubala alkoholička. Pochopil jsem díky tomu, že jsem si svůj život vybral, abych naplnil další zkušenost své duše. Tato lekce utvářela můj další vývoj.

Období od 21 do 26 let bylo hodně bouřlivé a hledající. Byl jsem divoch a hodně věcí bych změnil, ale mělo to tak být, dodává s úsměvem Láďa.

Tvrdíte, že se Vám díky hendikepu zbystřily zbylé smysly a také si víc uvědomujete nehmotný svět. Co vnímáte jinak, než zdraví lidé?

Smích. To je hodně zajímavá otázka. Na tom vnímání se podepsala i má duchovní cesta. Tím, že se učím poznat život a využívám smysly, které mám k dispozici, se mi postupně otevírá další svět. Spoléhám dnes na své srdce, tedy intuici. Dokud jsem spoléhal jen na ty zbylé smysly, nechával jsem se odvést od pravé skutečnosti. Pak jsem nastoupil duchovní cestu a učil se spoléhat na svou intuici. Jistě, také jsem si zkusil ji ignorovat a přišly zbytečné chyby. Kdo ví, třeba taky ne.

Myslím, že nevnímám věci jinak, jen někteří tolik nespoléhají na svá srdce. 

Smích.

Vnímavé ženy mě učily chápat svět srdce. A když jsem se přesvědčil sám na sobě, že jejich intuice funguje, začal jsem posilovat své vnímání a více naslouchat svému srdci i ostatním lidem. A světe div se, ono to opravdu funguje! Můj život je teď mnohem pestřejší, mohu vidět srdcem. V tom je to jiné.

Co Vaše žena a její intuice?

…Láďův veselý smích… Je velmi prozíravá, umí si dát věci dohromady a je neskutečně vnímavá a praktická. Na to, že je Býk, má až mystické schopnosti poznat pravdu od lži.

…manželce prostě nezalžete…

V srdečném smíchu ze sebe Láďa souká větu: Prostě ne, no, a nemá smysl Býka dráždit červeným hadrem. 

Další dávka smíchu. A o tom to je. 

Jsou tři lidi, kteří mají absolutní pravdu: Tvoje maminka, tvoje žena a tvůj šéf, dodává Láďa ještě rčení, kterým je prý dobré se řídit.

Ale myslíte si, co chcete, ne? Ano, samozřejmě. Neutichá Láďův smích.

A co vaše intuice dohromady?

Mnohdy to vidíme stejně, ale když to vidím jinak, tak časem zjistím, že je to má mylná představa, a ona to vnímá jako reálnější. A někdy se zase jen ona bojí vykročit na cestu. Takže se doplňujeme. Tohle v našem vztahu nebylo hned od začátku…

… k tomu jste se dopracovali láskou, porozuměním, ale také krizemi… Ano, ano, souhlasí Láďa.

Láďo, kdysi jsem četla o nevidomých šamanech, Evropan by řekl z rozvojových zemí. Jsou uznáváni, ceněni. Žijí sami, bez průvodců, kompenzačních pomůcek a techniky vůbec, jen sami se sebou v lůně přírody. Umíte si Vy představit žít v dnešní technické společnosti bez kompenzačních pomůcek, jen se svým handicapem, a přesto žít?

Jsme příliš pohlceni technikou, i konzumním životem. Mnoho z nás si už moc neumí představit, že by to mělo být jinak. Můžeme ovládat svá chytrá zařízení hlasem, nebo řekneme pár slov a topí topení, svítí světlo, hraje rádio.  Jsme na tom tak dobře, že už nemusíme chodit ani na nákup, stačí e-shop a dovezou nám ho až domů. I my postižení jsme zpohodlněli, více spoléháme na to, že se o nás někdo postará. Tím pádem i společnost musí mít dojem, že ti postižení jsou přeci jen chudáci, kteří potřebují pomoc. Jenže svět je také plný lidí, kteří toto cítění nemají a jsme jim lhostejní. Možná nám pomohou, protože jsme humánní společností a slabé neházíme ze skály, avšak není v tom ani za mák snaha pochopit nás, natož s námi chtít spolupracovat a chtít implementovat naše schopnosti.

A i když jsou jedinci, kteří jsou navzdory svému handicapu užiteční a dělají, co mohou, dokonce i víc, tak jsou zdraví lidé sice často udiveni, co všechno postiženi mohou zvládnout, ale život jim to naruby neobrátí. Nebo si naopak vůbec neuvědomí, že něco prostě postižený nezvládne a tam potřebuje tu pomoc. 

Zkušenost je nepřenosná. Přesně tak.

Před lety jsem se k výročí Tyfloservisu účastnil projektu Kavárna POTMĚ v Hradci Králové. Tenkrát hledali dobrovolníky, ale dnes už mají stálé obsazení, pravidelně ji otevírají. Dva dny, byl to víkend, jsem obsluhoval zákazníky. Přijela tam část mé rodiny. Byly to pro mě jedny z nejúžasnějších dnů, co jsem zažil. Byl to spontánní kontakt s lidmi. Vidoucí byli vrženi do našeho světa, přesto my jsme měli nespornou výhodu.

Úžasné bylo vnímat reakce zákazníků uprostřed tmy. Teď slyšíte ty poznámky: „Ježíš, ta kavárna musí být ohromná.“ Přitom to byl poměrně malý prostor. Uvědomil jsem si, jak nevidomí vnímají prostor kolem sebe, že jim musí připadat ohromný. Někdo si odnesl pochopení a respekt k nevidomým, pro některé to byl naprosto otřesný zážitek, který už nikdy nechtějí opakovat.

No, ale vrátím se k šamanům. Když jsem poznal nehmotný svět, přál jsem si být takovým šamanem, o kterém mluvíte, žijícím uprostřed svého kmene. 

Tak to by byl ráj! Oboustranný smích.

Uprostřed lidí, kteří tě prostě berou, patříš mezi ně. A nejraději bych vyléčil celý svět a všem naočkoval lásku. To ale nelze proti vůli. Přirozený vývoj musí dojít do takové fáze, kdy hodně lidí pochopí a pozná, že nemůžeme oddělit duchovno od materie, tedy že naše technika nemůže pracovat bez duchovních zákonů. 

Dříve jsem si myslel, že bez kompenzačních pomůcek nelze přežít. Je to možné, ale potřebujeme jinak nastavit společnost, která bude ochotna trávit čas s nevidomými. Umím si to představit, ale sám bych v této společnosti nemohl dlouho obstát. Musel bych mít svůj kmen (řekněme jako Indiáni), pak bych nikdy nebyl sám a měl v něm rovnocenné místo. Pak by to fungovalo. Troufám si říct, že bych ale určitě přežil i bez kompenzačních pomůcek a mohl bych lidem kolem sebe dát to, co potřebují. Takže určitě ano.

Mezi Vaše koníčky patří plavání, cestování, turistika, počítače a v poslední době se věnujete alternativním léčebným technikám. Tak právě to mě zajímá…

Nejprve jsem poznal Reiki a dosáhl nejvyššího stupně zasvěcení. Jenže život mi časem ukázal, že musím jít dál. Prošel jsem několika stupni zasvěcení do systému Shamballa 1024, ale pořád jsem cítil, že to není to, co mám poznat. Ty systémy byly super a naučily mě ovládat svou mysl a při léčení mysl druhých, ale zavánělo to manipulací. Pustil jsem se do kvantové terapie, to už bylo lepší. No, a nakonec jsem objevil Egyptská mystéria, a to mě pohltilo. Najednou tu byly konkrétní příklady práce s myslí, jednoduché meditace, a hlavně pochopení, na jakých duchovních principech a praktikách stála Atlantida, nebo starý Egypt. Takže jsem své hledání zakončil Resheebou (čte se Rašíbou), prastarým léčením starého Egypta. To je síla, to už je hodně velká zodpovědnost. 

A přesto mohu dnes říct, že vím, že nic nevím, směje se Láďa.

28 let jste masíroval, také jste pracoval v sociálních službách. Co pro Vás znamená pomáhat druhým? Položil jste si otázku, proč to děláte?

Položil, několikrát. Pomáhat lidem léčit jejich těla i duše mám v sobě zakořeněné. Je to moje samotná podstata. Pochopil jsem ale, že pomáhat neznamená sám sebe obětovat. Mnohdy jsem si přivodil zdravotní problémy, protože jsem se příliš ponořil do masáže. Jediné, co mě v mé práci limitovalo, bylo mé vlastní tělo, které jsem odsunul na vedlejší kolej. A to se o svá práva přihlásilo. Takže jsem se musel naučit nejprve mít rád sám sebe a teprve potom chtít pomáhat druhým. A pak už to šlo ruku v ruce. Dělám to, protože mě to naplňuje, ale přitom hledám cesty, jak pomáhat účelně. A to je někdy zajímavá cesta. 

Dnes ještě masíruji, ale vybírám si, koho si pozvu na stůl. Už nechci sklouznout do otročiny, abych zaplatil nájem, elektřinu… Natolik si vážím vlastních zkušeností, které mě to naučily.

Měl jste někdy nějaký sen dělat něco jiného než masírovat, ale hendikep Vám to neumožnil nebo jste si netroufnul?

Vždycky jsem chtěl cestovat. Jednu dobu bych byl rád za řízení kamionu, tomu se dnes směju. 

Když jsem podnikal, přál jsem si mít vlastní e-shop s oleji, léčivými produkty a třeba i s vínem. Když to shrnu, neměl jsem možnosti, ani prostředky, nakonec ani správné lidi kolem sebe, kteří by do toho šli se mnou, protože na spoustu činností bylo potřeba mít vidoucí parťáky. Internet byl u nás v plenkách a kompenzační pomůcky nebyly na takové úrovni, abych byl zcela soběstačný. Takže jsem zůstal u prodeje pár olejů. Pochopil jsem, že bez pomocníků nemám šanci obstát. Můj sen se rozplynul. 

Internet časem přinesl další možnosti a až do doby lockdownů mi rostla klientela na masáže. Skončil jsem, ale návratem do sociálních služeb mi přišly další příležitosti. 

Čím byste se živil, kdybyste byl zcela zdravý?

Určitě bych byl sociální pracovník v terénu nebo dealer. Jsem si jistý, že bych zkusil práci v cizině, abych mohl poznávat lidi, jiné národy a jejich zvyky. 

Maminka říkávala: „Hochu, hochu, co z tebe bude? Ty budeš buď montér Kolja, nebo prezident.“

V čem jsou, podle Vás, zrakově postižení přínosem zdravé společnosti?

Rozhodně svými schopnostmi, mohou uplatnit mimosmyslové vnímání. Mohli by být dobrými analytiky nebo obchodníky. Mnoho talentů zůstává doma, to je opravdu škoda. 

Víc by se měli zapojit do sociálních služeb nebo jako psychologové. Mnozí to v sobě mají a nechávají to spát. Mohli by být také právními poradci či pracovníky s lidskými zdroji. Měli bychom nevidomým umožnit pracovat jako fyzioterapeut, protože nevidomý masér, je dnes poněkud stagnující povolání. Moc šancí nemají ani jako výrobci různých výrobků, přestože jsou velice zruční. 

Takže vnímáte, že zrakově postižení nedostanou šanci?

Vnímám naši společnost jako plnou předsudků. Myslím, že zaměstnavatelé nejsou znalí problematiky zrakově postižených, zároveň chybí víceúrovňová podpora státu. Nakonec jsou na to zaměstnavatelé sami a do toho se jim nechce. Od různých zaměstnavatelů například slýchám přesvědčení, že vybavení pracoviště pro nás musí stát ohromnou částku. Nebo říkají, že jim nemáme co nabídnout. Zaměstnavatelé nevidí ty možnosti.

Ale i když přijde připravený člověk, který nabízí konkrétní znalosti a schopnosti, může narazit na neochotu – je to ztrátové, investice se nám nevrátí. Nakonec raději přijmou vozíčkáře než zrakově postiženého, neboť bezbariérový přístup má širší využití než jeden speciálně vybavený počítač. Také se setkávám s tím, že zdraví netuší, jak s postiženým komunikovat. 

Při masážích je to jinak, klient se mi s důvěrou svěřuje do mých rukou. Přesto říkám, ať nejsme jenom maséry.

Kdybyste mohl u nás cokoliv změnit, co by to bylo?

Především bych výrazněji podporoval zrovnoprávnění a integraci zrakově postižených do společnosti. K odstraňování tak častých předsudků bych inicioval osvětu mezi lidmi. Chtěl bych třeba vymýtit názor, že nevidomý může pracovat jedině jako masér.

Podporoval bych podnikání lidí, kteří se nemají možnost hned rozjet. Snažil bych se zajistit rovnoprávné podmínky pro získání grantů pro všechny, posuzoval bych lidi podle jejich dovedností. 

Vedl bych malé děti k tomu, že jsou mezi námi lidé, kteří jsou na tom jinak, mají nějaký problém, a přesto pro společnost mohou být užiteční. 

Posílil bych ochranu těch, kteří to potřebují, a to nejen právní a policejní. 

Posílil bych meziměstskou dopravu, aby jezdilo více autobusů a méně osobních aut. Pro nevidomé chodce je to hodně nepřehledné. 

A rozhodně bych všem na dělnických pozicích a lidem v kancelářích zvýšil platy, aby pro ně práce byla zajímavější než státní sociální systém. 

Posvítil bych si na účelově nezaměstnané. Chceš pracovat? Výborně, budeš z toho mít výhody a pomůžeš tím těm, kteří pracovat nemohou. Nechceš pracovat? Tak ti práci přidělíme, dokud se sám nerozhodneš, jakou práci budeš vykonávat dobře a rád k užitku celé společnosti. 

Našel bych toho určitě víc, ale tohle mě pálí.

Kdo to má podle Vás těžší – lidé s vrozenou, nebo získanou nevidomostí? 

Lidé s vrozenou nevidomostí nic jiného nepoznali, snadněji přivyknou a naučí se s tím snáze žít. Získaná nevidomost je asi těžší, protože se lidé musí všechno učit znovu. Ale každé učení je přínosné, takže ztráta zraku nemusí být ztrátou, usmívá se Láďa.

Chcete nějakými slovy podpořit lidi, kteří teď přichází o zrak?

Vím, že je to nesmírně těžké přijmout svět, který k vám zrovna přichází. Vím, že je opravdu těžké pochopit a poznat, jak se dá fungovat jinak, ale rozhodně neztrácejte odvahu žít. Na každý problém se najde řešení a vždycky existuje někdo, kdo vám v tom bude ochoten pomoci. Hledejte možnosti, jak si žití s hendikepem usnadnit, abyste zůstali co nejvíc soběstační. Bude to těžké, ale nemusí být tolik, když budete připraveni. Dokud máte zrak, učte se pomůckám, které vás pak budou provázet ve tmě (například Braillovo písmo, práce se slepeckou holí). Taková příprava se určitě vyplatí.

Láďo, děkuji Vám za krásný rozhovor, za čas a energii, kterou jste tomu věnoval, a přeji Vám, ať se vše dobré daří!

I já moc děkuji, a zůstáváme v kontaktu – telefonickém i duchovním.

Vznik autorských článků finančně podporuje Nadace ČEZ. Děkujeme!     

nadace_cez

Tvůrce webu a autor článků.

Leave a Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..